Dnes zapalujeme první svíčku na adventním věnci a zároveň pomyslný plamínek naděje pro rodiny, které se v letošním čase vánočním ocitají v opravdové nouzi. Chtěli bychom společně s vámi každý adventní týden pomáhat jedné rodině, které se pokusíme udělat Vánoce alespoň o kousek veselejší. Zároveň budeme pomáhat i dětem z dětských domovů a pokusíme se splnit několik vánočních přání.

Když se Petřík narodil, byl vymodlené a zdravé dítě. V půl roce už jsme pozorovali různá opoždění a odchylky a od 8. měsíce věku jsme jeho stav řešili s lékaři.
Začal maraton vyšetření a závěr zněl: dětský autismus, těžká mentální retardace, ADHD neléčitelná a doživotní diagnóza. Život se nám otočil o 180 stupňů. Začátky byly těžké. Stavy, které Péťa míval, byly tak extrémní, že jsme nebyli schopni najít zařízení, kam by jej přijali. Museli jsme se přestěhovat do jiného města.
Péťa rostl a sílil. Začal být agresivní, trpěl těžkými stavy, kdy ubližoval okolí i sám sobě. Petříka jsem začala vozit do stacionáře v Uničově. Těžké záchvaty,
které přerůstaly v agresi  a sebepoškozování, však neustávaly. Trvalo dlouho, než jsme se dostali do fáze, ve které to nějak funguje, a to i za velké podpory školy.
Našli jsme způsob, jak spolu komunikovat a záchvaty Péti brát ne jako zlobení, ale jako projev žádosti o pomoc. Doba, kdy je Petřík ve stacionáři, je jediným časem, kdy mohu pečovat o svou nemocnou maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Mám také zdravou dcerku Vanessku, která je mi velkou pomocnicí a oporou. Můj manžel pracuje jako zámečník a většinou je v práci celé dny, někdy i týdny. Bez pomoci ostatních není možné vše zvládat.
Děkuji každému člověku, který se jakkoli účastní pomoci pro Péťu a mou rodinu. Nesmírně si toho vážím.

S pozdravem a poděkováním maminka Soňa