Speciální obleček pro Štefánka

Příběh:

Po jedenácti  letech snažení  a třech umělých oplodněních, jsem konečně na poslední pokus umělého oplodnění otěhotněla. Nemohli jsme tomu s manželem uvěřit, když nám paní doktorka oznámila, že jsem těhotná. Prostě jsme to brali, jako zázrak. Celé těhotenství probíhalo bez sebe menších problému. Cítila jsem se jako šťastná bečka J. Den před samotným porodem jsem byla na kontrole. Paní doktorka mi řekla, že je vše v naprostém pořádku a prý je to jak z učebnice.

Druhý den probíhal úplně normálně. Odpoledne jsem jela na těhotenské plavání. Když jsem přijela domů, byla jsem unavená a šla si lehnout. Po probuzení jsem šla chvíli na zahradu a pak chystat večeři. Po večeři jsme se dívali s manželem na televizi. Pak jsem si dala sprchu a šla si lehnout. Po nějaké chvíli jsem šla na záchod a začala jsem špinit. Nic mně nebolelo, ale pro jistotu jsme jeli do porodnice. V porodnici nás přijali a začaly mi natáčet ozvy. Ze začátku to vypadalo dobře, ale po chvíli začaly zmatky. Prý ty ozvy,  které slyší,  nejsou miminka, ale moje. Zavolali paní doktorku, která mně vyšetřila a prohlásila, že porod neprobíhá a že musejí udělat akutní císařský řez. A pak už to začalo, fofry, rychle, rychle…….  Pak mně uspali……….. Když jsem se ve čtyři hodiny ráno probudila, a ptala se na dítě a manžela, sestra mi nechtěla nic říct, prý musím počkat na primáře. Myslela jsem, že se zblázním. Primář přišel v sedm hodin ráno a oznámil mi, že malej žije. Že byl hodinu bez kyslíku a že ho převezli na JIP do Olomouce, protože tam mají plicní ventilaci. Když odešel, začalo mi to postupně docházet. Hodinu bez kyslíku? Jaký bude? Zvládnu se o něj postarat? Co teď vlastně bude dál ????? Třetí den jsem se nechala propustit z porodnice a začali jsme s manželem jezdit na JIP do Olomouce za naším synem Štefánkem. Když jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že pro něho udělám všechno. Po čtrnácti dnech, jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Bylo to utrpení pro malého i pro mě. Začátky byly fakt těžký. Vzbudit, zacvičit, nakrmit, přebalit a spát.

Doktoři nám oznámili, že Štefánek má DMO (dětskou mozkovou obrnu), pravostrannou hemiparézu, to znamená, že má půlku mozku mrtvého a ještě má ve střední části staženinu. Proto jsme museli začít píchat injekce Clexane do stehýnek 2x denně. Připadala jsem si, jako zdravotní sestra a né máma. Bylo nám řečeno, že nám teď nikdo nedokáže říct, jaké postižení vlastně Štefánek bude mít. Prý do dvou let se ukáže. Bylo to fakt náročné, nerada na to vzpomínám.

Dneska je Štefánek dvouletý chlapeček, drobnějšího vzrůstu. Lozí po třech, pomalu už se staví. Pravou roku používá minimálně. Prostě všechno dělá levou rukou a pravou má z devadesáti procent u těla. Snažíme se cvičit, ale bohužel v tomto věku je Vojtova metoda nezvladatelná. Proto jezdíme do FN Olomouc na Ergoterapii, do Henčlova na Dornowu metodu. Dojíždí k nám pán, který mu dělá masáže. Intenzivní rehabilitace v Hranicích je skvělá, ale není hrazená zdravotní pojišťovnou a hodina tam stojí 850,-. Finančně to není jednoduché. Zdravotní pojišťovna nám proplácí pouze Ergoterepii a dvakrát do roka lázně. Všechno ostatní si musíme hradit sami a to nemluvím o dojíždění. Proto budeme rádi, za jakoukoli finanční pomoc, která nám pomůže udělat z našeho syna co nejzdravějšího člověka. Rádi bychom Vás požádali o příspěvek na THERATOGS obleček, který potřebujeme pro našeho syna. Cena naší velikosti GPTA 210 Pre-School je 17.182,-. Moc děkujeme! Petra a Štefan, rodiče Štefánka